A:

abaxiální: směřující vně od osy, např. spodní strana listu, opak k adaxiální
adaxiální: směřující k ose, např. svrchní strana listu, opak k abaxiální (viz též meristém adaxiální)
adventivní: označuje strukturu, která vzniká na neobvyklém místě, např. kořen vznikající na stonku nebo listu, pupen vznikající na kořenu, na listu, nebo na stonku mimo úžlabí listu
aerenchym: pletivo parenchymatické s velkými mezibuněčnými prostorami vyplněnými vzduchem, jejichž objem převyšuje objem vlastních buněk. Vyskytuje se především u vodních a mokřadních rostlin. Slouží k transportu plynů a nadlehčování rostlinných orgánů. Mezibuněčné prostory mohou vznikat schizogenním, lyzigenním nebo rexigenním způsobem
akropetální: tvořící se nebo postupující směrem k vrcholu orgánu
aktinomorfní: radiálně symetrický, mající více rovin souměrnosti. Používá se především u květu
aktinostélé: typ protostélé (viz též stelární teorie) ve kterém má xylém na příčném řezu tvar hvězdice. Vyskytovalo se u vymřelých primitivních cévnatých rostlin, vzácně se vyskytuje u některých současných cévnatých výtrusných rostlin
aleuronová vrstva: vnější vrstva endospermu obsahující aleuronová zrna. Je typická např. pro obilky
aleuronové zrno: zrno aleuronové
amyloplast: bezbarvý plastid se škrobovými zrny, který plní v rostlině zásobní funkci
analogie: znamená, že určité entity (např. orgány) mají stejnou funkci, ale jiný fylogenetický původ (viz též fylogeneze)
anastomóza: spoj, obvykle tenká žilka mezi silnějšími žilkami listu
anatomie: v botanice nauka o vnitřní stavbě rostlinných organismů
andreceum: soubor ž tyčinek v květu. Část květu, kde probíhá mikrosporogeneze (tvorba pylu) a kde je alespoň započata a někdy i dokončena mikrogametogeneze (tvorba samčích gamet)
anomální sekundární růst: sekundární růst probíhající odlišně od běžného způsobu, např. u některých rostlin jednoděložných
antheridium: pelatka
antiklinální: orientovaný kolmo k nejbližšímu povrchu. Používá se ponejvíce k označení orientace buněčné stěny nebo orientace buněčného dělení
antokyany: barviva na bázi flavonoidů, rozpustná ve vodě. Vyskytují se v buněčné šťávě vakuol. Způsobují modré, fialové či červené zbarvení mnohých květů, plodů, event. vegetativních orgánů
antipody: buňky (obvykle 3) nacházející se na chalazálním konci zralého zárodečného vaku (samičího gametofytu) rostlin krytosemenných (viz též chaláza)
apertura: otvor, v anatomii používáno např. pro otvor, kterým sousedí ztenčenina stěny buněčné s lumen buňky
apex (vrchol, špička): V terminální části stonku nebo kořene synonymum pro vzrostný vrchol, tvořený apikálním meristémem a jeho nejmladšími deriváty
apikální: vrcholový (viz též buňka apikální, meristém apikální)
apomixie: vznik nového jedince bez předchozího splynutí gamet při zachování tvorby embrya a semene
apoplast: prostory v těle rostliny, které se nacházejí vně protoplastů. Termín se nejčastěji používá pro vzájemně propojené mikrokapilární prostory v buněčných stěnách. Typem apoplastu jsou i vnitřní prostory cévních elementů. Za jiný typ apoplastu lze považovat mezibuněčné prostory (viz též transport apoplastický)
apozice: růst buněčné stěny, při kterém se nový materiál postupně ukládá po vrstvách, obvykle na vnitřní povrch stěny
areola: nejmenší oblast listového mezofylu ohraničená žilkami (cévními svazky)
archespor: samčí archespor je pletivo uvnitř vyvíjejícího se prašníku. Ve velmi mladém prašníku je tzv. primární archespor, v pokročilejším stadiu vývoje prašníku se u některých taxonů vyskytuje sekundární archespor; z něho se pak diferencuje tapetum a mikrosporocyty. Pojem samičí archespor je soubor buněk nucelu, z nichž se vyvíjejí megasporocyty
archegonium: zárodečník
astrosklereida: typ sklereidy nepravidelného větveného tvaru
ataktostélé: typ stélé (viz též stelární teorie), ve kterém jsou cévní svazky roztroušeny v základním pletivu. Je typické pro rostliny jednoděložné. U jednoděložných rostlin, které mají dutý stonek (trávy), jsou cévní svazky druhotně uspořádány do dvou kruhů kolem středové dutiny
autochorie: rozšiřování semen vlastními mechanismy
axilární pupen: pupen úžlabní

B:
bazální: opak k apikální
bazipetální: tvořící se nebo postupující směrem k bázi orgánu. Opak k akropetální
běl: vnější část sekundárního xylému, která obsahuje živé žbuňky a v níž probíhá transport vody. Je obvykle světleji zbarvena než vnitřní vrstvy ž jádrového dřeva
bilaterální symetrie: symetrie dvoustranná; strukturou (např. orgánem) lze proložit jednu osu souměrnosti, která jej rozdělí na dvě stejné poloviny
bílkovinové tělísko: zrno aleuronové
blizna: součást ž pestíku, obvykle na vrcholu čnělky, na níž se zachycují a posléze klíčí pylová zrna
borka: povrchové vrstvy sekundárně tloustnoucích stonků nebo kořenů tvořené nejmladším peridermem a zbytky odumřelých pletiv vně od něj. Lidově označována kůra
brachysklereida: typ sklereidy víceméně izodiametrického tvaru, např. buňky kamenné v hrušce
buněčná teorie: byla publikována v pracích Schleidena (1838) a Schwanna (1839), její základy však vycházejí z dřívějších prací Purkyňových a dalších. Konstatuje, že všechny organismy jsou tvořeny žbuňkami (jednou nebo více), že buňka je základní strukturní jednotkou všech organismů. Později byla doplněna tvrzením, že všechny buňky vznikají z preexistujících buněk jejich dělením, event. splýváním a rozvinuta poznatky o heterogenním obsahu buňky, který je nositelem životních dějů
buňka: základní stavební a funkční jednotka organismů, nejmenší systém schopný sám o sobě života a rozmnožování
-apikální (též ž terminála, též iniciála): jediná buňka, zaujímající terminální pozici v apikálních meristémech stonků a kořenů některých cévnatých výtrusných žrostlin
-bazální: 1) jedna z buněk, které vznikají prvním dělením zygoty. Jejím dalším dělením vzniká suspenzor; 2) v epidermis nejspodnější buňka trichomu
-bílkovinová: určitá buňka lýkového parenchymu nebo lýkových paprsků ve floému rostlin nahosemenných, které jsou fyziologicky i morfologicky spojené s elementy sítkovými, podobně jako buňky průvodní rostlin krytosemenných. Narozdíl od nich však nemusejí vznikat ze stejné buňky mateřské jako příslušný sítkový element. V některých pramenech je též uváděna jako Strassburgerova buňka
-centrální zárodečného vaku: buňka vyplňující zralý zárodečný vak mezi vaječným aparátem a antipodami. Na počátku je dvoujaderná, obsahuje dvě pólová žjádra. Ta spolu později, obvykle ještě před oplozením, splývají a vytvářejí jádro centrální neboli sekundární jádro zárodečného vaku, ze kterého po oplození vzniká endosperm
-dceřiná: jedna ze dvou buněk, které vzniknou dělením jedné ž buňky mateřské
-generativní: buňka v pylovém zrnu nebo pylové láčce, jejímž dělením vznikají dvě samčí gamety (žbuňky spermatické)
-kamenná: ž brachysklereida
-korková: 1) v dospělosti mrtvá buňka, vyplněná vzduchem. Její stěny jsou impregnovány suberinem a díky tomu nepropustné pro vodu a plyny. Korkové buňky tvoří korek v sekundárním krycím pletivu - peridermu, 2) jeden ze dvou typů krátkých buněk v epidermis trav se stěnami impregnovanými suberinem
-křemičitá: jeden ze dvou typů krátkých buněk v epidermis trav s uloženinami oxidu křemičitého
-mateřská: buňka, která dává dělením vznik jiným buňkám, označovaným jako dceřiné
--megaspory: megasporocyt
--mikrospory: mikrosporocyt
--pylového zrna: mikrosporocyt
--zárodečného vaku: megasporocyt
-ohýbací: zvětšená buňka epidermis typická pro pokožku mnohých trav. Řady ohýbacích buněk probíhají podélně listem. Snížení obsahu vody v těchto buňkách vede k skládání nebo stáčení listu. Buňky ohýbací jsou rovněž označovány jako cellulae bulatae.
-parenchymatická: nejméně specializovaný typ dospělé rostlinné buňky různého tvaru a velikosti, obvykle s tenkou primární buněčnou stěnou. Parenchymatické buňky mohou tvořit souvislé pletivo parenchym, jednotlivé parenchymatické buňky nebo jejich skupiny jsou součástí složených pletiv (např. xylému nebo floému). V rostlině plní různé fyziologické funkce - fotosyntetickou, zásobní, stavební, sekreční apod. Vzhledem k tomu, že snadno obnovují schopnost dělit se, podílejí se na procesech hojení ran a regenerace; tvorbě adventivních orgánů, sekundárních meristémů atd.
-průvodní: specializovaná buňka parenchymatická nacházející se ve floému rostlin krytosemenných. Vzniká dělením stejné buňky mateřské jako článek sítkovice, se kterým tvoří fyziologickou jednotku
-sítková: jeden z elementů sítkových
-spermatická: nepohyblivá samčí gameta rostlin krytosemenných a téměř všech rostlin nahosemenných
-Strassburgerova viz buňka bílkovinová
-svěrací: jedna ze dvou buněk, které obklopují průduchovou štěrbinu (viz též průduch), které změnami své velikosti a tvaru regulují velikost průduchové štěrbiny a tím výdej vody rostlinou. Nejčastěji mají ledvinovitý tvar s tenkou hřbetní a zesílenou břišní stěnou. U trav a jim příbuzných rostlin mají tvar činkovitý se zesílenou střední částí stěny a tenkými konci
-transferová: buňka parenchymatická s výrůstky (invaginacemi) buněčné stěny, které jsou lemovány plazmalemou a zvyšují tak její povrch. Účastní se transportu velkého množství látek na krátké vzdálenosti mezi apoplastem a symplastem
-vedlejší: buňka pokožky sousedící se svěracími buňkami průduchu; je morfologicky (a většinou funkcí) odlišná od ostatních buněk pokožky
-vegetativní: jedna ze dvou buněk pylového zrna rostlin krytosemenných, která v sobě uzavírá buňku generativní
buňky centrální mateřské: skupina velkých buněk ve střední části apikálního meristému. U rostlin ve vegetativním stadiu vývoje se často dělí jen zřídka, aktivují se při přechodu ke kvetení (viz též cytohistologická zonace)

C:
Casparyho proužek: proužek v primární buněčné stěně a ve střední lamele tvořený ligninem a suberinem. Tvoří souvislý pruh v antiklinálních, radiálních i transverzálních buněčných stěnách; tím vzniká bariéra apoplastického transportu prostorem buněčných stěn. Vyskytuje se v buňkách ž endodermis a ž exodermis
cellulae bullatae buňky ohýbací
celulóza: polysacharid, 1,4 glukan. Je charakteristickým polysacharidem buněčných stěn rostlinných buněk. Tvoří dlouhé stužkovité molekuly, které jsou v buněčných stěnách spojeny vodíkovými můstky do pevných svazků ž mikrofibril
centrifugální: odstředivý, tvořící se nebo postupující od středu směrem k okrajům. Opak k centripetální
centripetální: dostředivý, tvořící se nebo postupující směrem do středu. Opak k centrifugální
céva (též trachea): řada cévních ž článků spojených perforovanými koncovými stěnami (tzv. deska perforační) do trubicovitého útvaru. Vyskytuje se v xylému rostlin krytosemenných a některých rostlin cévnatých výtrusných
cévice (též tracheida): jeden z cévních ž elementů. Na rozdíl od cévního ž článku nemá perforované stěny. Je vývojově starším a z hlediska transportu méně dokonalým elementem cévním. Vyskytuje se jako jediný cévní element u většiny rostlin cévnatých výtrusných a rostlin nahosemenných. Může se spolu s cévními články vyskytovat i u rostlin krytosemenných
cisterna: v cytologii označuje plochý membránový vak. Cisterny jsou stavebními součástmi např. endoplazmatického retikula nebo Golgiho aparátu
cystolit: výrůstek stěny buněčné, na kterém se ukládají silné vrstvy uhličitanu vápenatého (CaCO3)
cytohistologická zonace :rozčlenění stonkového apikálního meristému na zóny buněk lišících se velikostí, mitotickou aktivitou, směrem dělení a funkcí (viz též iniciála apikální, buňka mateřská centrální, meristém periferní a dřeňový)
cytokineze: buněčné dělení
cytoplazma: součást ž protoplazmy buňky mimo oblast buněčného jádra

Č:
čepička kořenová: též kalyptra, útvar, který obklopuje apikální meristém kořene
článek cévní (též tracheální článek nebo článek cévy): jeden z cévních ž elementů, jehož koncová stěna (tzv. deska perforační) je částečně nebo úplně rozpuštěná. Stavební jednotka ž cévy
-sítkovice: jeden ze sítkových elementů, stavební jednotka sítkovice. Je typickým sítkovým elementem rostlin krytosemenných
čnělka: část pestíku mezi ž bliznou a semeníkem, obvykle válcovitého tvaru, kterou prorůstá pylová láčka směrem k vajíčkům v semeníku
čočinka: oblast peridermu tvořená kulovitými buňkami s intercelular. Slouží výměně plynů mezi vnitřními pletivy a vnějškem rostliny

E:
elaioplast: leukoplast sloužící k ukládání zásobních tuků
element cévní: společný termín pro vodivé buňky žxylému, které se účastní transportu vody. Existují dva typy cévních elementů ž tracheidy a tracheální (ž cévní) články. U obou dochází při jejich dospívání k programované buněčné smrti, při které odumírá protoplast. Z buněk zůstávají pouze buněčné stěny, které jsou charakteristicky ztlustlé a lignifikované. Tloustnutí buněčných stěn může být kruhovité, šroubovité, síťovité, schodovité, nebo se mohou ve stěnách vytvářet dvůrkaté ztenčeniny. Transport vody probíhá kapilárními prostory, které vznikly na místě původních protoplastů
-sítkový: společný termín pro vodivé buňky floému, které se účastní transportu asimilátů. Existují dva typy sítkových elementů: buňky sítkové a články sítkovic. Články sítkovic se spojují do trubicovitých útvarů zvaných sítkovice. Název pochází od sítkových políček - oblastí stěn buněčných, které jsou proděravělé četnými otvory a připomínají tak sítka. Otvory procházejí protoplazmatické spoje a umožňují tak transport látek. Sítkové elementy jsou v dospělosti obvykle bezjaderné
embryo: zárodek
embryogeneze: vývoj embrya
emergence: vícebuněčný výrůstek na povrchu rostlinných orgánů, který vzniká z pokožky a z části pletiv pod pokožkou
endodermis: vrstva základních pletiv, která tvoří pochvu obklopující oblast vodivých pletiv u všech kořenů a u některých stonků a listů. Buňky endodermis mají vyvinuty v buněčných stěnách Casparyho proužky, v pozdějších vývojových stadiích může stěna i suberinizovat a sekundárně tloustnout (viz též suberinizace)
endogenní: vyvíjející se z vnitřních pletiv
endkarp: nejvnitřnější vrstva perikarpu (oplodí)
endoplazmatické retikulum: membránový systém buňky. Soustava vzájemně propojených cisteren a kanálků, ke které se mohou připojovat ribozomy. Je místem syntézy určitých bílkovin buňky a membránových lipidů
endosperm: pletivo, které vyživuje embryo v semenu a někdy také hromadí látky potřebné pro první fáze vývoje embrya při klíčení
-primární: u rostlin nahosemenných haploidní pletivo vznikající před oplozením, součást samičího gametofytu
- sekundární: u rostlin krytosemenných pletivo vznikající po dvojitém oplození dělením oplozeného jádra buňky centrální zárodečného vaku. Většinou je triploidní, může však být i diplo- nebo pentaploidní. Jeho ploidie závisí na typu zárodečného vaku
Podle způsobu dělení primární endospermální buňky rozlišujeme endosperm:
- buněčný: při jeho tvorbě dochází od počátku k dělení jader a tvorbě buněčných stěn
-helobiální: přechodný typ mezi jaderným a buněčným typem
-jaderný: při jeho tvorbě dochází nejprve k volnému novotvoření jader a teprve později se mohou tvořit stěny buněčné
endothecium: vrstva buněk pod epidermis prašníku s charakteristickými ztlustlinami buněčných stěn. Způsobuje otevírání zralého prašníku
epiblast: malý výrůstek proti štítku v embryu některých trav. Jeho funkce není známa. Bývá považován za rudiment druhé dělohy
epidermis (též pokožka): pletivo krycí primárního rostlinného těla, obvykle jednovrstevné, vzácně vícevrstevné
epikotyl: prýt embrya nebo semenáčku nad dělohou nebo dělohami, tvořený stonkovou osou a základy listů
epitel: vrstva buněk obvykle se sekreční funkcí, která lemuje sekreční dutinu nebo kanálek
epitem: pletivo parenchymatické mezi zakončením svazku cévního a pórem hydatody
etioplast: plastid vyvíjející se za tmy, který se po osvětlení přeměňuje v chloroplast
eustélé: vývojově nejpokročilejší typ stélé (stelární teorie), ve kterém jsou vodivá pletiva uspořádána do svazků cévních, které obklopují dřeň. Je charakteristické pro stonky rostlin nahosemenných a dvouděložných
exarchní xylém: primární xylém, jehož diferenciace probíhá žcentripetálně, tj. nejstarší elementy (protoxylém) se nacházejí nejdále od středu orgánu. Je typický pro kořeny
exina: vnější část stěny zrna pylového obsahující chemicky velmi odolné látky - sporopoleniny. Má význačnou povrchovou strukturu, která je typická pro určité taxony a může sloužit jako klasifikační znak
exokarp: vnější vrstva oplodí (perikarpu). Někdy je též označován jako epikarp exodermis: jednovrstevná nebo vícevrstevná hypodermis mnohých kořenů. Je charakteristická tvorbou Casparyho proužků a později lignifikací a suberinizací buněčných stěn
exogenní: vyvíjející se z povrchových pletiv
extenze pochvy cévního svazku: pruh základního pletiva (parenchymu nebo sklerenchymu), který se nachází mezi pochvou cévního svazku a epidermis listu

F:
felem: korek
feloderm: pletivo parenchymatické, které je v kořenu či stonku některých sekundárně tloustnoucích rostlin vytvářeno felogenem směrem centripetálním. Ve stonku může obsahovat chloroplasty a je pak nazýván zelená kůra. Je součástí sekundárního pletiva krycího (peridermu)
felogen: sekundární laterální meristém, který produkuje pletivo sekundární krycí (periderm). Centrifugálním směrem produkuje korek, centripetálním u některých rostlin feloderm
floém: lýková část pletiva vodivého. Složené pletivo, jehož hlavní funkcí je rozvod asimilátů rostlinným tělem. Skládá se ze sítkových elementů (buněk sítkových nebo žčlánků sítkovic), dále z žbuněk parenchymatických event. sklerenchymatických
-primární: vzniká postupnou diferenciací prokambia a je součástí primárního rostlinného těla. V primárním floému rozlišujeme časněji se diferencující protofloém a později se diferencující metafloém
-sekundární: je produkován kambiem centrifugálním směrem a je součástí sekundárního rostlinného těla. V s. floému rozlišujeme osový systém zajišťující transport v podélném směru a systém paprsků zajišťující transport ve směru radiálním
-vnější (externí): pruh floému na vnější straně bikolaterálniho svazku cévního
-vnitřní (interní): pruh floému na vnitřní straně bikolaterálního svazku cévního
fragmoplast: oblast mezi dceřinými jádry v telofázi. V jeho středu vzniká deska buněčná, která postupně dělí žbuňku mateřskou na dvě buňky dceřiné. Hlavní složkou fragmoplastu jsou mikrotubuly, podél nichž jsou transportovány váčky s materiálem pro výstavbu desky buněčné. Na počátku má soudečkovitý tvar, později se mění na tvar prstencovitý
fragmozom: oblast cytoplazmy, kde je lokalizováno dělící se jádro. Střed této vrstvy odpovídá středu později se vytvářejícího fragmoplastu
funikulus: poutko
fylotaxe: způsob uspořádání listů na stonku

G:
gameta: pohlavní buňka
gametofyt: pohlavní, haploidní generace, která vytváří gamety. V životním cyklu rostliny se střídá s nepohlavní diploidní generací (ž sporofytem). U různých skupin rostlin je různý poměr gametofytu a sporofytu (viz též ž rodozměna)
gametogeneze: tvorba gamet
Golgiho aparát: soubor diktyozomů nacházejících se v jedné buňce
guma: materiál polysacharidové povahy sekretovaný buňkami jako odpověď na poranění či infekci
gutace: sekrece kapalné vody specifickými strukturami listu - hydatodami
gyneceum: soubor plodolistů jednoho květu, reprezentovaný bud' větším počtem jednoplodolistových pestíků, nebo jedním víceplodolistovým pestíkem. Část květu, ve které dochází k tvorbě gamet samičích
-apokarpní: původní typ, který je tvořen samostatnými jednoplodolistovými pestíky Pestíků je v květu obvykle větší počet (např. u pryskyřníkovitých)
-cenokarpní: odvozený typ; ž pestik je tvořen několika srostlými plodolisty, v květu je jeden víceplodolistový pestík

H:
hadrom: dřevní část pletiv vodivých
haploidní: obsahující n (1 sadu) chromozomů. U rostlin je charakteristický pro gametofyt a gamety
haustorium: absorpční orgán parazita. U parazitických semenných rostlin (jmelí, kokotice) je haustorium přeměněným ž kořenem nebo stonkem, který proniká do pletiv hostitelské rostlin
hemicelulóza: polysacharidy stěny buněčné, které propojují celulózové mikrofibrily. Nejznámějším typem jsou xyloglukany
heterosporie ž různovýtrusnost
hilum: 1) ve škrobovém zrnu místo, kolem něhož se ukládají vrstvy škrobu; 2) jizva na semenu v místech, kde se oddělilo od poutka, též pupek
histogen: Hansteinův termín vztahující se k - iniciálám apikálních meristémů kořene nebo stonku, které dávají vznik zcela přesně určeným pletivům
histogenová teorie: vypracovaná v r. 1870 Hansteinem. Označuje iniciály apikálního meristému, ze kterých vznikají buňky diferencující se výlučně v určité pletivo, jako histogeny Rozeznává 3 hlavní histogeny: dermatogen dávající vznik pletivům krycím, periblem, dávající vznik pletivům základním a plerom, dávající vznik pletivům vodivým. V kořenu navíc rozlišuje kalyptrogen, dávající vznik kořenové čepičce. Vzhledem k tomu, že diferenciace pletiv vodivých a základních probíhá ve značné vzdálenosti od iniciál, je vymezení histogenů, zejména u apikálních meristémů stonku, problematické. V současné době se těchto termínů používá pouze v některých případech pro popis kořenových meristémů
histogeneze: tvorba pletiv
histologie: nauka o pletivech
homologie: určité entity (např. orgány) se stejným fylogenetickým původem, které ale nemusí mít stejnou funkci
hydatoda: struktura nacházející se na listech některých rostlin. Je tvořena epitemem, který navazuje na zakončení vodivých pletiv na jedné straně, na druhé straně končí v epidermis, ve které jsou modifikované průduchy. V hydatodě probíhá gutace
hypertrofie: abnormální zvětšování
hypodermis: vrstva nebo vrstvy buněk pod epidermis, pokud se strukturně liší jak od pokožky, tak od vrstev uložených hlouběji. Má jiný původ než epidermis, diferencuje se ze základního meristému
hypofýza: na počátku vývoje embrya buňka suspenzoru lokalizovaná nejblíže embryu. V průběhu vývoje embrya se dělí a dává vznik části buněk radikuly
hypokotyl: též stonkový článek podděložní. Nachází se již v embryu mezi dělohami a radikulou. Při klíčení z něj vzniká první internodium (článek) stonku

CH:
chaláza: oblast vajíčka proti mikropyli, kde se spojují integumenty a nucelus s poutkem
chiméra: kombinace pletiv různého genetického složení v rostlině či jejím orgánu chlorenchym: - pletivo, které obsahuje chloroplasty a ve kterém probíhá fotosyntéza. Většinou jde o parenchym, někdy o kolenchym
chloroplast: zelený plastid, který obsahuje fotosyntetická barviva (chlorofyly, karotenoidy) a ve kterém probíhá fotosyntéza
chromoplast: žlutý až oranžový plastid obsahující směs karotenoidů. Nachází se obvykle v květech či plodech, kde má signální funkci pro opylovače či živočichy roznášející semena. Méně častý je ve vegetativních orgánech (např. kořen mrkve)

I:
idioblast: buňka v pletivu, která se svou velikostí, tvarem či obsahem výrazně odlišuje od ostatních buněk v tomto pletivu
indumentum: odění
iniciála: jedna buňka nebo jedna ze skupiny buněk v apexu kořene nebo prýtu, která se dělí tak, že jedna ž buňka dceřiná setrvává v meristému a zůstává iniciálou, druhá dceřiná buňka (derivát iniciály) se v následujících cyklech přestává dělit a její descendenty jsou pak materiálem pro tvorbu trvalých pletiv. Trvalá schopnost dělení iniciál je dána jejich terminální pozicí. Při poškození mohou být nahrazeny sousedními buňkami. V širším slova smyslu jsou iniciály buňky, jejichž dělením vzniká nový orgán nebo pletivo (např. iniciály kambiální apod.)
-apikální (terminála): jediná buňka v terminální (distální) pozici v apikálních meristémech kořenů a stonků některých cévnatých výtrusných rostlin
iniciály apikální: skupina iniciál v centrální části povrchových vrstev apikálních žmeristémů semenných ž rostlin a některých cévnatých výtrusných rostlin (viz též cytohistologická zonace). Tyto iniciály jsou obvykle izodiametrické a poměrně málo vakuolizované
-kambiální: iniciály, které produkují buňky sekundárního xylému a floému. Narozdíl od apikálních iniciál jsou výrazně vakuolizované
--fusiformní: kambiální iniciály protáhlého tvaru, které produkují buňky osového systému sekundárních vodivých pletiv
--paprskové: kambiální iniciály izodiametrického tvaru, které produkují buňky paprsků sekundárních vodivých pletiv
inkompatibilita: fyziologická reakce, která zabraňuje oplození při určité kombinaci rodičů
integument: vaječný obal - vnější vrstvy buněk vajíčka, které obklopují nucelus. Při vývoji semena po oplození z něj vzniká osemení. Vajíčko mívá dva nebo jeden integument. Vzácně mohou integumenty chybět
intercelulára(mezibuněčný prostor): prostor mezi 2 či více buňkami v pletivu. Nejčastěji bývá vyplněn vzduchem, může ale fungovat též jako sekreční dutina či kanálek
* Nejčastější způsoby vzniku jsou:
-lyzigenní: vzniká lyzí (rozpuštěním) buněk
-rexigenní: vzniká roztrháním pletiva při nerovnoměrném růstu
-schizogenní: vzniká oddělením buněk od sebe
-schizo-lyzigenní: vzniká kombinací schizogenního a lyzigenního způsobu
internodium (článek): část stonku mezi jednotlivými nody
intina: vnitřní vrstva stěny pylového zrna
intruzivní růst: způsob růstu, při kterém rostoucí buňka proniká mezi ostatní buňky v pletivu a odděluje je od sebe podél střední lamely. Je charakteristický např. pro vývoj dlouhých, větvenýchž sklereid či vláken sklerenchymatických
intususcepce: růst buněčné stěny vkládáním nového materiálu do již existující stěny, mezi již existující složky stěny
izodiametrický: pravidelného tvaru, se všemi rozměry stejnými

J:
jádro(jádrové dřevo, duramen): vnitřní vrstvy sekundárního xylému ("dřeva") ve starších stoncích a kořenech dřevin. Tato část xylému už není schopná ani transportu, ani ukládání rezervních látek a neobsahuje živé buňky. Má obvykle tmavší zbarvení než vnější vrstvy zvané též běl
-buněčné: organela eukaryontní buňky ohraničená dvojitou membránou. Uvnitř jádra jsou lokalizovány chromozomy obsahující většinu genetické informace buňky. Jádro je součástí všech buněk alespoň na počátku jejich vývoje. V průběhu ontogeneze buněk může docházet ke ztrátě jádra; u rostlin se tak děje v elementech cévních a ž sítkových. Někdy mohou buňky obsahovat více než 1 jádro
- pólové: jedno ze 2 jader v centrální buňce zralého ž zárodečného vaku. Tato 2 jádra pocházejí ze skupin buněk na opačných pólech zárodečného vaku, odkud se přesouvají do centrální části. Při dvojitém oplození splývají se samčí ž gametou za vzniku primárního jádra endospermu. U některých rostlin spolu pólová jádra splývají ještě před oplozením
-primární endospermu: vzniká u krytosemenných rostlin splynutím haploidního jádra samčí gamety a dvou jader pólových v centrální buňce zárodečného vaku při dvojitém oplození. Jeho dělením vzniká endosperm. U většiny rostlin je triploidní
-sekundární (též centrální) zárodečného vaku: jádro ve středužzárodečného vaku, které vzniká u některých rostlin splynutím dvou pólových žjader dříve než dojde k oplození

L:
láčka pylová: trubicový útvar vyrůstající z pylového zrna při jeho klíčení, kterým jsou dopravovány samčí gamety do vajíčka
lamela: tenká vrstva nebo deska
-střední: vrstva buněčné stěny složená převážně pektinů. Je společná dvěma sousedním buňkám, které tmelí dohromady. V ontogenezi buňky vzniká z buněčné desky
-střední složená: komplex střední lamely a dvou primárních buněčných stěn. Tento termín se používá tehdy, nejde-li odlišit pravou střední lamelu od primárních stěn
latex: tekutina velmi různého složení, často mléčně zbarvená, obsažena v mléčnicích. Obsahuje celou řadu anorganických i organických sloučenin, její častou složkou je kaučuk
leptom: lýková část vodivých pletiv
letokruh: vrstva sekundárního xylému vytvořena během jedné vegetační sezóny. Výjimečně se mohou během jedné sezóny vytvořit i 2 letokruhy
leukoplast: bezbarvý plastid, často specializovaný k ukládání zásobních látek, zejména škrobu (viz též amyloplast)
lignin: fenylpropanový heteropolymer, který impregnuje buněčné stěny mnohých specializovaných buněk (např. cévních ž elementů). Jeho složení se liší u různých taxonů, ale i různých pletiv nebo vrstev stěny. Zvyšuje mechanickou pevnost a snižuje propustnost stěn. Vytváří se často i jako nespecifická obranná reakce rostlin, při poranění, infekci apod.
lignifikace: impregnace buněčné stěny ligninem
list: postranní orgán prýtu se zákonitým postavením a s omezeným růstem. Je obvykle zelený a jeho hlavní funkcí je fotosyntéza a transpirace. Listového původu je i celá řada dalších útvarů, jako listeny, šupiny a jednotlivé části květu
* Podle uspořádání mezofylu rozlišujeme:
-bifaciální (dorziventrální): list, jehož svrchní a spodní strana se výrazně liší. Obvykle se pod svrchní epidermis nachází palisádový parenchym a pod spodní pokožkou parenchym houbovitý
-izolaterální (izobilaterální): list, jehož svrchní a spodní polovina je obdobného charakteru. Nejčastěji se pod oběma pokožkami vyskytuje parenchym palisádový a uprostřed je parenchym houbovitý
-monofaciální (unifaciální): méně běžný typ listu (např. u r. Iris nebo r. Acorus), který má obdobnou strukturu obou polovin listu. Ontogeneticky vzniká pravděpodobně růstem listového primordia abaxiálním nebo adaxiálním směrem a obsahuje tak pouze pletiva z abaxiální nebo adaxiální strany primordia
* Podle distribuce průduchů rozlišujeme:
-amfistomatický: list s průduchy v obou pokožkách (např. u listů trav)
-epistomatický: list s průduchy pouze v adaxiální pokožce (u vodních rostlin s listy splývajícími na hladině)
-hypostomatický: list s průduchy pouze v abaxiální pokožce (např. u listnatých dřevin)
lumen: uzavřený, ohraničený prostor
-buňky: prostor ohraničený buněčnou stěnou

N:
Nektarium: medník
nitka: dolní nitkovitá část tyčinky, která nese prašník
nodus: oblast stonku, ke které se připojuje list nebo listy a kde může docházet větvení stonku
nucelus: vnitřní pletivo vajíčka, ve kterém vzniká zárodečný vak. Je považován za megasporangium

O:
odění: souborný termín pro trichomy pokrývající rostlinné tělo
ontogeneze: vývoj organismu, orgánu, pletiva či buňky od vzniku až do zániku
oosféra: vaječná buňka
opad: oddělování listů, květů, plodů, obvykle spojené s vytvořením zvláštní opadové vrstvy (zóny) v řapíku nebo stopce
oplodí: stěna plodu uzavírající semena. Vzniká vždy ze stěny semeníku, ale na jeho stavbě se může podílet i celý pestík, event. jiné části květu
oplození: splynutí samčí a samičí pohlavní buňky za vzniku diploidní zygoty
-dvojité: specifický typ oplození u krytosemenných rostlin, kdy dochází ke splynutí jedné samčí gamety s vaječnou buňkou za vzniku zygoty a současně ke splynutí druhé samčí gamety s jádrem centrální buňky zárodečného vaku za vzniku jádra, které posléze dá vznik endospermu
opylení: přenos pylu na bliznu u krytosemenných rostlin nebo přímo na vajíčko u rostlin nahosemenných
orgán: zřetelně a viditelně diferencovaná část rostlinného těla. U rostlin jsou pouze 3 orgány: kořen, stonek a list, které zajišťují základní funkce spojené s růstem rostliny; označují se jako vegetativní. Jejich počet u rostlin není konstantní. Přeměnou listů event. stonku pak vznikají orgány sloužící rozmnožování (u rostlin krytosemenných je to květ). Termín generativní orgány se někdy používá pro orgány spojené s rozmnožováním, není však přesně vymezen
osemení: vnější vrstva semena vzniklá z integument
osteosklereida: sklereida kosťovitého tvaru

R:
radiální: orientovaný ve směru poloměru válcovitého tělesa (stonku, kořenu apod.)
radikula: kořenový základ embrya
rafid: jehlicovitý krystal šťavelanu vápenatého vyskytující se buď jednotlivě, nebo tvořící svazky
rhizodermis: kořenová pokožka
rodozměna: v ontogenetickém vývoji rostlin střídání haploidní pohlavní generace produkující gamety (gametofytu) a diploidní nepohlavní generace produkující spory (sporofytu). Je typická pro všechny rostliny cévnaté i pro většinu rostlin bezcévných
-heteromorfická: sporofyt a gametofyt jsou morfologicky odlišné. Je typická pro mechorosty, kapraďorosty a semenné rostliny, vyskytuje se i u mnohých řas
-izomorfická: gametofyt a sporofyt nejsou morfologicky odlišné; vyskytuje se pouze u některých řas
rostlina: fotoautotrofní organismus tvořený buňkami s pravým jádrem (eukaryotickými)
-cévnatá: u ní jsou vytvořena vodivá pletiva (kapraďorosty a rostliny semenné)
-semenná: vytvářející semena coby rozmnožovací částice
-krytosemenná: její semena vznikají z vajíček uložených uvnitř semeníku; semena jsou v dospělosti uzavřená v plodu
-dvouděložná: krytosemenná rostlina, jejíž embryo má 2 ž dělohy
-jednoděložná: krytosemenná rostlina, jejíž embryo má 1 ž dělohu
-nahosemenná: její semena vznikají z nahých vajíček uložených na povrchu semenných šupin; semena nejsou v dospělosti uzavřena uvnitř plodu

S:
sekrece: výdej látek mimo protoplazmu buněk, buď ven z buňky nebo do vakuoly. Tyto látky mohou být odpadní nebo mohou sloužit četným funkcím (obrana, komunikace s opylovači apod.) Sekretovány mohou být např. přebytečné ionty, oligosacharidy a polysacharidy, bílkoviny a různé sekundární metabolity. Podle způsobu výdeje látek rozlišujeme sekreci:
-ekrinní: látky jsou vylučovány přes membránu jako jednotlivé molekuly
-granulokrinní: látky jsou sekretovány uvnitř váčků obalených membránou
-holokrinní: látky jsou sekretovány do dutin, vzniklých dezintegrací skupin buněk
semeník: spodní rozšířená dutá část pestíku, ve které se vyvíjejí vajíčka. Po oplození se mění na plod
semeno: rozmnožovací částice (diaspora) semenných rostlin obsahující embryo a často i živné pletivo (endosperm, perisperm). Na povrchu je kryto osemením. Vzniká z oplozeného vajíčka
septum: dělící přepážka
sifonostélé: stelární teorie
sítkovice: řada článků, které jsou spojeny cytoplazmatickými spoji ve svých koncových stěnách. Charakteristická pro floém rostlin krytosemenných
sklereida: skerenchymatická buňka různého tvaru. Narozdíl od sklerenchymatického vlákna nebývá výrazně protáhlá
sklerenchym: mechanické pletivo, jehož buňky mají ztloustlé, sekundární buněčné stěny, často lignifikované. Je tvořené buď sklerenchymatickými vlákny, nebo sklereidami. Bývá součástí systému pletiv základních, avšak sklerenchymatické buňky mohou být i součástí systému pletiv vodivých, event. pletiv krycích
skutelum: štítek
soubuní: vícejaderný útvar vzniklý buď splynutím buněk, nebo přibýváním protoplazmy bez buněčného dělení spojeným však s dělením jader. K označení soubuní se používá (nejednotně) pojmů- syncytium a plazmodium
spora: buňka, která funguje v rozmnožování rostlin. Ve všech cévnatých rostlinách je produkována meiózou, je haploidní a vyrůstá z ní gametofyt
sporofyl: výtrusný list nesoucí výtrusnici nebo výtrusnice
sporofyt: nepohlavní generace rostlin, která produkuje meiózou haploidní spory, z nichž vyrůstá pohlavní generace gametofyt (viz též rodozměna)
sporopolenin: chemicky velmi odolná součást vnější vrstvy stěny pylových zrn či spor
stelární teorie: teorie objasňující uspořádávání systému primárních vodivých pletiv v průběhu fylogeneze. Ve středním válci (stélé), především stonku, se za původní uspořádání považuje protostélé, kde je xylém a floém uspořádán koncentricky (jedna část obklopuje druhou) ve středu orgánu. Během evoluce se zejména uplatnily 3 směry vývoje"
1. Vznik dřeně v centru orgánu a prostoupení vodivého systému základním pletivem (plektostélé, sifonostélé a aktinostélé)
2. Formování většího počtu svazků cévních různě vzájemně uspořádaných (eustélé a ataktostélé) a
3.Vznik více samostatných svazků (meristélé a polystélé)
stélé: centrálně uložený válcovitý útvar v kořeni a stonku, obsahující vodivá pletiva spolu s pletivy základními (pericyklem, dření, mezisvazkovým parenchymem apod.) Je obklopen základními pletivy primární kůry. V kořeni je jasně ohraničen poslední vrstvou primární kůry endodermis, zatímco ve stonku jeho hranice nemusí být morfologicky jasně patrná. Též střední ž válec nebo centrální cylindr
stěna buněčná: víceméně rigidní neprotoplazmatický útvar na povrchu rostlinné buňky, vně protoplastu. Je složena ze střední lamely, primární stěny a u některých specializovaných buněk ještě ze sekundární stěny. U vyšších rostlin je tvořena polysacharidem celulózou, necelulózními polysacharidy ( hemicelulózy, pektiny) a bílkovinami. U specializovaných buněk může obsahovat další organické nebo anorganické složky (lignin, kutin, suberin, křemičitany a další)
stoma : průduch
stomium: štěrbina nebo pór v prašníku, který vzniká při vysychání prašníku a kterým se uvolňují pylová zrna
stonek: jeden z rostlinných orgánů, článkovaná (členěná na nody a internodia) část prýtu nesoucí listy, případně květy
stopa: typ cévního svazku stonku
-listová: část cévního svazku ve stonku, nacházející se mezi místem, kde vstupuje do listu, a místem, kde se připojuje k vodivému systému stonku. Před spojením s cévním svazkem stonku může procházet jedním i několika internodii. List může mít jednu i více stop
-postranní větve: část cévního svazku stonku nacházející se mezi místem vstupu do postranní větve a místem, kde se připojuje k vodivému systému stonku, ke kterému je větev připojena
suberin: hydrofobní polymer, tvořený mastnými kyselinami s přídavkem fenolických látek, který je složkou buněčných stěn; zvyšuje jejich pevnost a snižuje propustnost. Je charakteristický pro buňky korku, endodermis a exodermis
suberinizace: ukládání suberinu do buněčných stěn
svazek cévní: pruh primárních vodivých pletiv, obvykle složený z xylému a floému.
*Podle vzájemného uspořádání xylému a floému rozlišujeme:
--bikolaterální (též dvojbočný): floém je umístěn jak na vnější, tak na vnitřní straně xylému. Vyskytuje se ve stoncích rostlin některých čeledí (tykvovité apod.)

--kolaterální (též bočný): xylém a floém jsou uspořádány vedle sebe, floém obvykle na vnější straně. Vyskytuje se běžně v listech a je nejčastějším svazkem stonků
--koncentrický (též soustředný): svazek, ve kterém buď floém obklopuje xylém (dřevostředný, hadrocentrický nebo též amfikribrální), nebo xylém obklopuje floém (lýkostředný, leptocentrický nebo též amfivazální). První typ se vyskytuje např. v oddencích některých jednoděložných rostlin, druhý typ se nachází u některých kapraďorostů
--radiální (též paprsčitý): střídají se v něm pruhy xylému a floému. Je typický pro kořeny. Pokud se střídají 2, 3, 4, 5 nebo 6 částí floémových se stejným počtem částí xylémových, jedná se o svazky diarchní, triarchní, tetrarchní, pentarchní a hexarchní.Při výskytu většího počtu xylémových a floémových částí hovoříme o svazku polyarchním
*Podle přítomnosti kambia rozlišujeme:
--otevřený: v něm je přítomno kambium, vyskytuje se u rostlin se sekundárním růstem
--uzavřený: bez kambia, typický pro rostliny bez sekundárního růstu
*Dále rozlišujeme cévní svazek:
--úplný: obsahuje jak floém, tak xylém
--neúplný: jedna část (floém nebo xylém) v něm chybí
suberoderm: korek
suspenzor: skupina buněk vzniklá dělením zygoty a lokalizovaná na bázi embrya. Slouží k jeho upevnění v ž zárodečném vaku a k jeho vtahování do živného pletiva semena (endospermu)
symplast: soubor propojených protoplastů v rostlinném těle. Veškerá protoplazma rostlinného těla vzájemně propojená pomocí cytoplazmatických spojů ž plazmodesmů
syncytium: soubuní
synergida: jedna dvojice buněk ve zralém zárodečném vaku krytosemenných rostlin, které jsou lokalizovány po obou stranách vaječné žbuňky (samičí ž gamety) a spolu s ní tvoří tzv. vaječný aparát. Účastní se na oplození; proniká do ní pylová ž láčka a uvolňuje do ní spermatickou buňku (samčí ž gametu), která později oplodní vaječnou buňku

Š:
škrob: nerozpustný polysacharid složený z molekul glukózy. Hlavní zásobní látka rostlin nacházející se v různých typech plastidů
štítek: součást embrya trav. Je považován za orgán homologický s ž dělohou. Při klíčení uvolňuje do endospermu enzymy, které rozkládají zásobní látky, a dále slouží k čerpání živin z endospermu a jejich přenosu do klíčící rostliny

T:
tangenciální: orientovaný ve směru tangenty, tj. kolmo na poloměr. Též periklinální
tapetum: vnitřní vrstva stěny prašného pouzdra; jeho obsah je stráven vyvíjejícími se pylovými zrny
tělo rostlinné (kormus): útvar charakteristický pro cévnaté rostliny, tvořený 3 základními orgány: kořenem, stonkem a listy, případně orgány od nich odvozenými (květní orgány). Svým členěním na orgány s výraznou vnitřní diferenciací pletiv se odlišuje od stélky, útvaru typického pro ostatní typy rostlin
-primární: část tvořená pouze primárními pletivy, která jsou produkována apikálními meristémy. U rostlin, které nemají sekundární tloustnutí, představuje celou rostlinu
-sekundární: část, která je přidána k primárnímu tělu při sekundárním tloustnutí a která je produkována laterálními meristémy, kambiem a felogenem
terminála: velká nápadná buňka v apikálním meristému kořene nebo prýtu mnohých kapraďorostů. Postupně se dělí podél svých vnitřních stěn a dává vznik drobným buňkám, které se postupně diferencují na trvalé buňky. Též apikální buňka.
testa osemení
tloustnutí:
-buněčné stěny: obvykle používáno pro ukládání sekundární buněčné stěny na vnitřní povrch primární stěny, ke kterému dochází po ukončení růstu buňky. Toto tloustnutí může být rovnoměrné (např. u sklerenchymu, kdy se sekundární stěna ukládá víceméně na celý povrch primární stěny. K nerovnoměrnému ukládání sekundární stěny dochází např. u - cévních elementů, kde sekundární stěna může vytvářet různé vzory
--kruhovité: sekundární stěna se ukládá ve formě prstenců, které nejsou vzájemně propojené
--šroubovité: sekundární stěna se ukládá ve formě spojité šroubovice
--síťovité: sekundární stěna se ukládá nepravidelně a vytváří síťovitou strukturu
--schodovité: sekundární stěna se ukládá tak, že neztloustlá místa jsou protáhlá a uložená nad sebou tvoří strukturu připomínající schody nebo žebřík
-sekundární (též sekundární růst): zvětšování tloušťky stonku stonku nebo kořenu činností laterálního meristému kambia, případně felogénu. Je charakteristické pro rostliny nahosemenné a většinu rostlin dvouděložných.
tonoplast: membrána ohraničující vakuolu
torus: zesílená střední část buněčné stěny tvořená střední lamelou a primární stěnou ve dvůrkaté ztenčenině tracheid nahosemenných rostlin
trachea: céva
tracheida: jeden z cévních elementu xylému, jehož stěny nejsou perforovány na rozdíl od cévního článku
-ležatá: tracheida nacházející se na spodním a dolním okraji paprsku některých nahosemenných rostlin
-vláknitá: úzká tracheida v sekundárním xylému obvykle výrazně silnostěnná a na koncích zašpičatělá. Je pravděpodobně přechodnou formou mezi tracheidou a sklerenchymatickým libriformním vláknem
transverzální: příčný, orientovaný kolmo na podélnou osu orgánu
trichoblast: mladá buňka kořenové pokožky, ze které vzniká kořenový vlásek
trichom: výrůstek vzniklý z pokožkových buněk. Může být jednobuněčný i vícebuněčný, různého tvaru a funkce (např. ochranná, sekreční, absorpční apod.)
tunika: vnější vrstva nebo vrstvy buněk v apikálním meristému prýtu krytosemenných rostlin; její buňky se dělí pouze antiklinálně a přispívají tak ke zvětšování povrchu
tyčinka: část květu (květní orgán), složený obvykle z nitky a prašníku
thyla: výrůstek parenchymatické buňky prorůstající do nitra cévních článků, který tento článek částečně nebo zcela uzavírá. Vzniká buď z parenchymatických buněk paprsků nebo z buněk osového parenchymu xylému
tonoplast: membrána ohraničující vakuolu

V:
vajíčko: struktura semenných rostlin, která se po oplození mění v semeno. Vytváří se v semeníku z placenty u rostlin krytosemenných nebo na semenných šupinách u nahosemenných rostlin. Skládá se z nucelu a obvykle 1 nebo 2 vaječných obalů - integumentů. Je místem megasporogeneze a megagametogeneze a vytváří se v něm samičí gametofyt
-krasinucelátní: gametofyt je lokalizován hluboko v nucelu
-tenuinucelátní: gametofyt je lokalizován blízko horního povrchu nucelu
vak zárodečný: samičí gametofyt krytosemenných rostlin lokalizovaný ve vajíčku. Zralý zárodečný vak je obvykle tvořen 7 buňkami - na jednom pólu vaku je to vaječná buňka se 2 synergidami, tvořící dohromady tzv. vaječný aparát, 3 antipodami na opačném pólu vaku a 1 centrální buňkou, obvykle dvoujadernou, uprostřed
vakuola: dutina v protoplastu, vyplněná vodným roztokem směsi látek - buněčnou šťávou a ohraničená vůči cytoplazmě membránou tonoplastem -
vakuolizace: l. vývoj vakuol v ontogenezi buňky 2. přítomnost a množství vakuol v buňce
vakuom: soubor všech vakuol v buňce
válec střední stélé
velamen: několikavrstevná rhizodermis vzdušných kořenů některých epifytů (např. orchideje, bromélie). Vzácně se vyskytuje i u kořenů rostoucích v půdě
venace: uspořádání listových žilek (svazků cévních) v listové čepeli
vlákno sklerenchymatické: dlouhá zašpičatělá sklerenchymatická buňka, jejíž stěny často lignifikují a jejíž protoplast v dospělosti často odumírá
-libriformní: součást xylému některých rostlin
-článkované: s přepážkami (septy), které vznikají dělením poté, co se vytvořila ž sekundární stěna
-xylémové: je součástí xylému, obvykle libriformní vlákno nebo vláknitá tracheida

X:
xerofyt: rostlina přizpůsobená životu na suchých stanovištích
xeromorfní: typický pro xerofyty
xylém: dřevní část vodivých pletiv. Složené pletivo, jehož hlavní funkcí je transport vody a minerálních látek od kořenů do nadzemních orgánů. Skládá se z cévních elementů (cévic nebo článků cév), dále z buněk parenchymatických a sklerenchymatických
-primární: vzniká postupnou diferenciací prokambia a je součástí primárního rostlinného těla. V primárním xylému rozlišujeme časněji se diferencující protoxylém a později se diferencující metaxylém
-sekundární neboli deuteroxylém: je produkován kambiem centripetálním směrem a je součástí sekundárního rostlinného těla. V sekundárním xylému rozlišujeme osový systém zajišťující transport v podélném směru, a systém paprsků, zajišťující transport ve směru radiálním

Z:

Ž:
žilka: cévní ž svazek v plochém orgánu (listu). Jejich soubor tvoří žilnatinu