datum	24.11.2015
přednáší	RNDr. Adam Růžička, Ph.D. (Astronomický ústav Akademie věd České republiky, Praha)
název	Evoluční algoritmy a modelování vývoje galaxií
anotace	Galaxie jsou gravitačně vázané systémy tvořené hvězdami, plynem a skrytou (temnou) hmotou. Moderní astrofyzika pokládá galaxie za základní stavební bloky vesmíru. Standardní model vývoje vesmíru popisuje tvorbu galaxií jako proces postupného spojování menších galaxií ve větší celky. Tento proces sahá až k samotnému počátku našeho vesmíru, tzv. velkému třesku. Studium vývoje galaxií je tedy studiem jejich interakcí, které určují strukturu galaxií i časový průběh tvorby hvězd. Pro výzkum vzájemného působení galaxií se používají počítačové numerické modely, které se snaží reprodukovat kvalitativní i kvantitativní vlastnosti galaxií ve vesmíru, avšak toto porovnání je téměř vždy statistické, bez ambice ztotožnit výsledky modelu s konkrétními pozorovanými galaxiemi. Typické vzdálenosti galaxií totiž neumožňují získat dostatek pozorovacích údajů k určení jejich pohybového stavu, který pak ve spojení s fyzikálními zákony definuje stav systému v libovolném čase. Pokud ovšem rezignujeme na snahu reprodukovat modelem konkrétní skupiny galaxií, velmi se komplikuje snaha odhalit případné další mechanismy jejich vzniku a vývoje. Ve svém příspěvku se budu věnovat modelování vývoje dvojice galaktických souputníků naší vlastní Galaxie označované také jako Mléčná dráha. Těmito satelity jsou Velké a Malé Magellanovo mračno. Jedná se o trpasličí galaxie s vysokým obsahem plynu, které zejména při pozorování v oboru rádiových vln vykazují nepochybné znaky intenzivního vzájemného působení. Obě galaxie jsou k nám v kosmickém měřítku velmi blízko, a tak pro tyto objekty existuje množství detailních pozorovacích dat, která v principu umožňují srovnáním s výsledkem jejich vývojového modelu rozhodnout, je-li takový model realistický. Množina možných modelů je ovšem nesmírně rozsáhlá a my stojíme před problémem nalezení modelu optimálního, který se nejlépe shoduje s pozorováním. Prosté testování všech možných variant nevede v žádném myslitelném čase k cili. Tuto úlohu jsme však dokázali velmi dobře řešit použitím tzv. evolučních algoritmů, které aplikují základní principy Darwinovy teorie o vývoji druhů k nalezení optimálního řešení určité úlohy a jsou použitelné pro široké spekrum problémů. referenční publikace
materiály	životopis přednášejícího

2007-2015 © ebr@natur.cuni.cz