| anotace |
Rétorika vyrůstá ze čtyř zdrojů evropské vzdělanosti – z řecké filozofie (jíž byla partnerkou i soupeřkou), z římské soustavy práva, z judaisticko-křesťanského pojetí náboženské víry a z renesančního přesvědčení o rozumových schopnostech člověka. Protikladné hodnocení rétoriky, na němž se podíleli představitelé všech těchto zdrojů, ožívá i v současných názorech na rétoriku a na rozdílech v jejím vymezení – jako teorie a praxe vyjadřování i argumentace, jako řečové i hlasové (a politické) kultury, jako ustáleného způsobu řeči jednotlivců i nositelů společenských rolí (ohrožovaného řečovými automatismy a frázemi), jako umění přesvědčovat, ale i balamutit a manipulovat. Rétorika, s nástupem moderní doby odsuzovaná za to, že prosazovala napodobování kanonických vzorů, prožívá renesanci v době postmoderny (kontingentního myšlení, ústupu dominantních filozofických systémů a ideologií).
|
